Výšková nemoc

Recenze

V tzv. západním světě v  posledních přibližně 15 letech prudce narostl zájem o cesty do asijských a jihoamerických velehor. Návštěvníci se odvažují do velkých výšek, nezřídka se snahou zlézt některé dobře dostupné a technicky málo náročné šesti- či sedmitisícové vrcholy. Zejména při relativně snadných výstupech lze rychle nabírat výšku, což je pro lidský organismus velmi riskantní. Nebezpečí číhá zejména na dobře fyzicky trénované osoby mladého a středního věku, kterým nedělá problém vystoupat ve velehorském prostředí během jednoho dne i přes tisíc výškových metrů. A to bývá největší kámen úrazu – pocit, že na to mám, euforie z krásného velehorského prostředí, snaha využít příznivého počasí, vidina brzkého dosažení vysněného vrcholu ženou poutníky příliš rychle vzhůru. Přitom vynikající trénovanost a kvalitní fyzická forma vůbec nejsou synonymem dobré schopnosti rychle se aklimatizovat na velkou výšku. Aklimatizaci nelze ošidit, lze ji pouze pozvolna absolvovat. Pravidla vysokohorské aklimatizace včetně rychlosti resp. pomalosti výstupu jsou známa. Je však rovněž známo mnoho případů, které dopadly nedobře, ba tragicky, při jejich nerespektování.

Předkládaný algoritmus ukazuje, jak si počínat a naopak nepočínat při nástupu příznaků akutní horské nemoci a výškového otoku mozku. Algoritmus je již svým tématem velmi zajímavý, je kvalitně sestavený. Pro seznámení se s problematikou, do níž se dostává čím dál více mladých a někdy nezkušených, byť třeba fyzicky zdatných lidí, se jedná o aktuální a potřebný materiál. Blahopřeji mladému tvůrčímu týmu k jeho sestavení.