Monitoring článků - listopad 2014

Nežádoucí účinky perioperační medikace paracetamolem, NSAID, glukokortikoidy, gabapentioidy a jejich kombinaci

O. Mathiesen, J. Wetterslev, V. K. Kontinen, H.-C. Pommergaard et al.

Pooperační bolest ovlivňuje celosvětově miliony pacientů v pooperačním období a vede k vzestupu morbidity a mortality v pooperačním období. Nicméně některá morbidita může být spůsobená analgetiky. Autoři přináší review aktuální EBM důkazů k posouzení nežádoucích účinků běžné používaných analgetik a jejich kombinaci v pooperačním období. Aktuálně není dostatek důkazů k posouzení vztahu NSAID a mortality, KVS nežadoucímí účinky, chirurgickým krvácením a renálním poškozením a poruchou kostního hojení v pooperačním období. Leak anastomózy může být asociovaný s terapií NSAID. Nežádoucí účinky paracetamolu jsou mírné (při dodržení doporučeného dávkování). Jednorázová dávka glukokortikoidů byla nesignifikantně asociovaná se zvýšeným výskytem infekcí a poruchou hojení. Léčba gabapentoidy byla asociovaná se zvýšeným výskytem sedace, somnolencí a poruchou vizu, nicméně klinicky dopad zůstává nejasný. Data o terapii analgetikama v kombinaci jsou nekohorentní.

Acta Anaesthesiol Scand 2014; 58: 1182–1198

Rating:17

Ketamin k prevenci chronické pooperační bolesti: systematické review

E. D. McNicol, R. Schumann a S. Haroutounian

Chronická pooperační bolest (PPSP) je závažnou a poměrně frekventní komplikací obzvláště určitých typů chirurgických operací. Může vést k invaliditě, snížení kvality života a taky má negativní ekonický dopad. V přehledné meta-analýze autoři evaluovali vliv ketaminu na četnost PPSP. Celkem 17 studií splnilo inclusion kritériá pro zařazení. Celkové riziko PPSP nebylo při použití ketaminu redukováno a mezi skupinama byly nesignifikantní rozdíly v nežádoucích účincích.

Acta Anaesthesiol Scand 2014; 58: 1199–1213

Rating:15

C-reaktivní protein a prokalcitonin jako markery infekce při renálním postižení

Ji Hyeon Park, Do Hee Kim, Hye Ryoun Jang et al.

Ačkoliv aplikace prokalcitoninu (PCT) jako infekčního markeru u pacientů s renálním postižením (odhad glomerulární filtrace (eGFR) <60 ml/min) má vzrůstající tendenci , není dostatek důkazů prokazující superioritu PCT oproti C-rekativnímu proteinu (CRP) v dané kohortě pacientů.
Autoři simultánně srovnávali CRP a PCT u pacientů s renálním postižením v intenzivní péči. U pacientů s infekcí se lišila hladina CRP v závislosti od toho, jestli byla infekce lokalizována, jestli byl pacient septický nebo v těžké sepsi. Hladiny PCT byli vyšší u pacientů s těžkou sepsí a septickým šokem. U pacientů bez infektu CRP nekorelovalo s eGFR a PCT korelovalo negativně.
Závěrem: výsledky studie identifikují CRP jako přesný biomarker a prediktor infekce u pacientů s renálním poškozením. Navzdory vyšším nákladům výsledky neprokázali superioritu PCT oproti CRP jako infekčního biomarkeru.

Critical Care 2014, 18:640 doi:10.1186/s13054-014-0640-8

Rating:17

Časná versus individualizovaná nasoenterální výživa u akutní pankreatitidy

O.J. Bakker, S. van Brunschot, H.C. van Santvoort et al.

Časná enterální výživa nasoenterální sondou je frekventní metodou nutriční intervence u pacientů s těžkou pankreatitidou k prevenci infekčních komplikací, nicméně evidence k danýmu postupu je limitována. Autoři srovnávali časnou nasoenterální výživu s orální dietou během prvních 72 hodin po diagnostice akutní pankreatitidy. Do studie byli zařazeni pacienti s akutní pankreatitidou s vysokým rizikem vzniku komplikací na podklade APACHE II skóre nad 8, nebo hladinou CRP 150mg/l a větší. Pacienti byli randomizovaní do skupiny s časně zavedenou nasoenterální sondou (výživou) a skupiny a orální dietou v průběhu prvních 72 hodin od iniciální diagnostiky. Primárním cílem byla incidence infekčních komplikací (pankreatická nekróza, bakteriémie, pneumonie), nebo úmrtí během 6-měsičního follow-up. Celkem bylo zařazeno 208 pacientů, incidence infekce mezi skupinama byla srovnatelná (25% vs 26%) a statisticky nevýznamná. Ve skupině s orální dietou celkem 72 (69%) pacientů tolerovalo orální stravu a nevyžadovalo odložené zavedení nasoenterální sondy.
Závěrem: výsledky studie nepotvrzují superioritu časné nasoenterální výživy ve srovnání s orální dietou v průběhu prvních 72 hod v redukci infekčních komlikací nebo mortality.

N Engl J Med 2014;371:1983-93.

Rating:18

Inhalovaný oxid dusnatý k léčbě mikrovaskulární dysfunkce u septických pacientů: randomizovaná kontrolovaná studie

Stephen Trzeciak, Lindsey J. Glaspey, R. Phillip Dellinger et al.

Guidelines k terapii sepse doporučují optimalizaci makrocirkulační hemodynamiky, nicméně mikorcirkulační dysfunkce je integrální součástí patogeneze sepse. Autoři testovali hypotézu zlepšení mikrocirkulační dysfunkce následkem inhalační terapie oxidem dusnatým u septických pacientů po iniciální makrocirkulační optimalizaci. Zlepšení mikrocirkulace by mělo vést k zlepšení clearence laktátu a redukci tíže multiorgánové dysfunkce. Do studie bylo zařazeno celkem 50 pacientů se systolickým tlakem pod 90mmHg navzdory adekvátní iniciální tekutinové resuscitaci nebo/ a sérovým laktátem větším nebo rovným 4.0 mmol/l. Po dosažení iniciálních makroteraputických cílů byli pacienti randomizováni do skupiny s 6-ti hodinovou inhalační terapii oxidem dusnatým a do kontrolní skupiny. Mikrocirkulací byla měřena sidestream darkfield videomikroskopii sublinguální mikrocirkulace před inhalací a následně 2 hod po začátku inhalační terapie. Ačkoliv inhalovaný oxid dusnatý vedl k signifikantnímu vzestupu plasmatických nitritů, nebylo detekováno zlepšení mikrocirkulace, clearence laktátu nebo poklesu SOFA skóre.
Závěrem: Po iniciální optimalizaci makrocirkulace nevedla inhalační terapie oxidem dusnatým k zvýšení mikrocirkulční perfuze u septických pacientů.

Crit Care Med 2014; 42:2482–2492

Rating:16

Probuzení a odnětí terapie u pacientů v poresuscitační péči léčených terapeutickou hypotermií

Maximilian Mulder, Haley G. Gibbs, Stephen W. Smith et al.

Prospektivní kohortová studie k zjištění prevalence odnětí terapie, času potřebného k probuzení, krátkodobý neurologický outcome a příčiny úmrtí u komatózních pacientů léčených terapeutickou hypotermií. Do studie bylo zařazeno celkem 154 pacientů po srdeční zástavě bez ohledu na iniciální rytmus. Celkem 118 (77%) bylo léčených terapeutickou hypotermií. Průměrný věk byl 59 let, z toho 104 bylo mužského pohlaví (68%) a 83 (54%) mělo jako inciální rytmus diagnostikováno ventrikulární tachykardii nebo fibrilaci komor. Z celkového počtu zemřelých pacientů 78, jenom 8 (10%) splňovalo kritéria mozkové smrti a 81% (63 pacientů) umřelo po odnětí léčby. Celkem 20 (32%) z 56 komatózních přeživších pacientů léčených terapeutickou hypotermii, kteří se probrali (definováno jako Glasgow motor score 6) a měli dobrý neurologický outcome (cerebral performance category 1-2), došlo k zlepšení stavu až po 72 hodinách.
Závěrem: studie autorů podporuje oddálení prognostikace a eventuální odnětí léčby za hranici 72hodin v případě pacientů léčených terapeutickou hypotermií. Data dále poukazují na skutečnost, že majorita pacientů s mimonemocniční zástavou oběhu umírá následkem odnětí terapie a jenom malá část dospěje do stadia mozkové smrti.

Crit Care Med 2014;42:2493–2499

Rating:18


 

29.11.2014

Zpět